IV. Milý pane, byla-li jsem udivena

Milý pane, byla-li jsem udivena

prvým listem, – úžas teď mne jal,

a zvědavost, jsem přece také jenom žena, –

kde poznatky jste o mně nasbíral?

V mé duše hlubinách že, pane, toulal jste se?

Tak aspoň v listu svém se tváříte.

A mými bolestmi tak duch můj nechvěje se,

jak slzy v slovech vašich ukryté.

Kdo zná můj život, – bože, prostý, všední

a uzavřený do čtyr těsných stěn?

Jak zdálo by se vám, že už se nerozední,

a duch můj že je k smrti unaven?

Mou sílu ctíte s vehemencí zarputilou,

oh, pane, na čem pak ji vlastně znát?

A často vnitřní zbabělost se kryje silou,

by mohla situaci ovládat.

Milý pane, když tak všechno o mně víte,

snad víc, než pouhý verš dá na pospas, –

při dovolené zvědavosti připustíte,

že aspoň trochu měla bych znát vás.