IV. Miserere.

Půlnoc!... Stínem temné noci

lampy svit se oknem dere;

z kláštera zní svaté žalmy,

mniši pějí miserere! –

Dopěli. – Již lampa hasne;

ale opat dosud klečí.

Opodál mnichové stanou,

beze slova, beze řeči.

Dlouho stojí. Písně svaté

každý v duchu odříkává,

ale opat u oltáře

dosud klečí, nepovstává.

Dvéře vrzly!... Ruské stráže

mnichy z kláštera vyhání,

naposledy zvonek s věže

zvukem žalným povyzvání.

A když drzá ruka kata

šat opata roztrhnula,

povstal kalich pozvedaje:

„Ještě Polska nezhynula!“

Domluvil a šavle ruská

svatou lebku rozrazila,

a v té čisté krvi luza

mrzkou žízeň pohasila.