IV. Mojžíš v cihelně.

V panských besedách mu bylo dušno,

vidělť v nich jen zištnou lakotu;

v rozmluvách mu s pány bylo krušno

v hladkých slovích slyšet – lichotu.

Z trudné duše vypudit chtě mraky

za zvykem si vyšel na večír,

v přírodě by povyjasnil zraky,

a zas ustálil svůj vnitřní mír.

Takto mluví, čím se duch mu vlní:

„l ten nerozumný Boží tvor

nevědomky zákon lásky plní;

jenom v lidstvu řádí záští mor!“

„Nejen že tu v tichém poli

holub holubici celuje;

celé hejno ptáků ve vůkolí

roztomile spolu laškuje.“

„Ba i ptáci rozličného rodu

nechovají k sobě žádný hněv;

jenom stejnorodí lidé shodu,

svornost mají za nemožný zjev!“

„Egypťan, že všechnu moc má v rukou,

k Židům chová se jak lítá zvěř;

všemožnou nás utiskuje mukou,

pokládá nás za ničemnou sběř.“

„Naší mluvy málo sobě všímá,

nerad slyší národní náš zpěv:

nám i práva lidská odejímá,

vzbouřená mi v žilách kypí krev!“

Tak až do cihelny panské přišel,

kdež byl bratří jeho perný stan;

tam hlas ubohého Žida slyšel,

jejž byl kyjem tepal Egypťan.

„Bože,“ zvolal Mojžíš, „Ty jsi svatý!

Jménem Tvým tu ztrestám zlosyna;

jinak nepoučíme ty katy,

co je právo, vina, nevina!“

Skočil, napřáh’ svalovitou ruku,

smrtnou ránu do hlavy mu vryl,

a hned spěšně beze všeho hluku

jeho mrtvolu tam v písku skryl.