IV MORÁLKA DAVU

Krokem pávice schátralou vláčí se raçou

maitresa hlupců a kreténů a placených bohů;

na falešných vnadách ve hedbávu davy se pasou,

na diškantu znaivnělém, na skvostů barokném slohu.

Ve zpovědnách mnich tou její chce spíjeti krásou;

s pathosem lživým kantor tříská do katédry rohu...

Jsou hnijící vody s hnusnou k vrhnutí chasou,

ač panenský úběl leknínů na nich má svůdnosti vlohu. –

Ne ohavo, mě nesvedou do tvého klínu,

ať velkých pár bláznů ze století konce ti kývá –:

v mém nitru chrám, tam sobě jsem bohem, má Pravda v něm zpívá.

A zpívá nahá a zářící... Ty v hedbávu kryješ jen špínu

a vyžilé, svadlé prsy bez živného mléka!

Ne, nesvedou. Ne a ne. Ať slina troupů se vzteká!