IV. My, dráty vyslané do kolonií a tropů

My, dráty vyslané do kolonií a tropů

k posledním výspám civilisace jak reci,

na samém kraji stojíce v požáru světelných snopů

či v nesmírných dešťů šíré, zavodněné kleci,

urputně hledíme před sebe v hrůzy cizího světa,

jenž vstříc nám, aniž nás děsí, své skřeky a ticho své metá.

Nás nepovraždí domorodců oštěpy a luky,

ni zimnice, která šílenství v mozku bělochů nítí,

bez děsu nasloucháme, jak pralesů tajemné zvuky

a šelem řev noční se plíží, když veliký měsíc svítí

na našich horkých nebesích; my z dlouhé chvíle pouze

se chvějeme zpívajíce si monotonně a dlouze.

Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt,

za námi táž však země již dobytá, námi spjatá;

vítězství neodvratné hlásá již pouhý náš pobyt

nad půdou sloni, kaučuku, diamantů a zlata.

Transvaalem vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou tratí!

Až v srdce africké pánve! Tu chceme si zazpívati!

Zatím však shlížíme na boje, půtky,

vídáme visatce, slýcháme důtky,

do lidských terčů svištící kule,

veliká zbabělství, veliké vůle,

krok dobyvatelů,

a po jich boku v plantážích,

na řekách, v dolech, pralesích

ryk nástrojů a povelů,

pochodem pochod do kolonisace,

krok práce.

Shlížíme na setby, úrody,

na kořist lovců a na plody

ztepilých kokosovníků,

na kupy banánů, hromady sloni,

na věci svítící a na ty, jež voní

hýřící přírodou rovníku;

s povrchu sklízeny, z útrob rvány

stále jen pryč jsou posílány

do světa nade vše lačného,

a my, jimž není nic tajného,

bezděky při tom vzpomínáme si

na první pušky třesk a zář,

na první hrdinnou bílou tvář,

jež vnikla v pralesy.

Víme, že za ní přišly jiné

do země žhnoucí, pohostinné

a úděsné zároveň;

vrahové smělí se vzpurnou tváří,

kořalka, syfilis, misionáři

zakořeňovali evropský peň.

Svět nikde pacifikován není,

všechno se v proudy krve mění,

co kročej lidstva znamená;

ať kdo chce, co chce však o tom praví,

nám lhostejny jsou lidské mravy,

my rozpínáme jen ramena.

Na temně svítící záda černochů,

na tropické uniformy bělochů

dnem, nocí shlížíme klidně;

lomozem práce a bojů povyky

táhneme zvolna k srdci Afriky,

tu staneme očividně.

Křížem a krážem s tisíci tisíce

spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice,

spojíme Araby, Indy, Bury a Němce,

Francouze, Vlachy, Angličany,

spojíme všechno na všechny strany,

své kovové střízlivé věnce

až rozepneme bez počtu, bez míry,

pojíce třídy Kapského města s bazary Kahýry.