IV. My našli se... snad pozdě,... a přec nebi dík,

My našli se... snad pozdě,... a přec nebi dík,

že vůbec jsme se našli, za každý okamžik,

za pohled němých očí, za drahé ruky stisk,

za slovo, jímž máj nový mně z hloubi duše trysk.

Já různými plul moři, zřel mnoho různých hvězd,

již stahuji své plachty, neb večer brzy jest;

v tom vidím nové světlo se zvedat nad obzor

a nelze odtrhnouti od jeho záře zor.

Tak mile, teple svítí, tak sahá do duše,

že staré struny písní zní v sladké předtuše,

že samým stříbrem protkán jest mlžné noci šer,

že veliký svůj cítím a tichý svatvečer.

Ó buď mi požehnána, ty s duší andělů,

s tou snivou dumou v oku na čele z úbělu,

ty lásko věčná, kterou i v smrti okamžik

mně jednou sladký bude – Ó dík, za všecko dík!