IV. Na dně

PŘES KRAJE královské strašlivý rachot hřměl

pochodů, pancířů, pum, rychlopalných děl,

až kámen uhelný se v hloubkách země chvěl

a zenit obzorů kymácel, krvavěl.

Nor, Dán, Belg, Holanďan za ruce, nohy obě

v kozelci viseli na hákovité skobě

a kohout Galie, napíchnut na bodák,

dodýchal na poslech, na pohled, na omak.

Sám, sám, stál moří pán u přídě, u paluby

a s pěstí zaťatou, se zaťatými zuby

třás' hlavou krvavou, zraněný na smrt lev:

Mám pro vás nesmírnost jen hoře, pláč a krev.

Šly stíny sténavé, šly od Kosova pole

oplakat u Sávy rumiště města holé,

vlál paskvil křesťanství s Olympu, Akropole,

a v žáru požárů, pod zvěrstvy, hrůzou hrůz

pukala, půlila se, pustla širá Rus.

A sad můj kvetoucí, horami obstoupený,

ráj zemský slzami i krví vykoupený,

mé roucho životní, suknice květovaná,

na veskrz utkaná, na kusy roztrhaná,

má země posvátná, ach země milovaná,

ten lán a luh a háj a města, dědiny

změněny v Golgotu, v koncentrák jediný –

Tví tři již, poutníku můj, za praskotu vazů

hrdinně dosnili svou vzpouru na provazu.

Byl ubit rukojmí v táboře, v lomu kdes.

Byl ubit učenec a lékař, dělník, kněz.

A staví, napořád zde staví diví běsi

zdí, špalků, čakanů stožáry, celé lesy,

po pomstě, násilí a krví řičíce

smetají s povrchu Ležáky, Lidice.

Bez nářků zoufalství ni jedno město, ves.

A světla velekněz tam v dálkách na výšině

do kořán otvírá zas brány u svatyně

a na práh postoupiv s úsměvem jako dřív

žehnává slávě pšenic, žit, stříbrné rose niv.

A luna líbezná jak jindy kolébá se

na bárce zářivé a vzhlíží ve své kráse

a tiše šplounajíc postříbřenými vesly

dál rukou průsvitnou si rozkošnicky kreslí

na dělu, pancíři, vdov rouchu smutečném

mez marnou mezi snem a hmotou, skutečnem.

A země milosti vší plná, sladkých zmatků,

velkého obdivu jak vždy, jak na začátku

z růžové koupele vychází svůdná, smavá

a celá miláčku se, svému bohu vzdává,

na syny ubité zříc klidně, pramálo,

jako by tady nic se, pranic nedálo – –

Tu v černém zoufalství svou rukou unavenou

jsi srdce pozvedal vzlykaje na kolenou:

Přesvatý, láska tvá již vnímat nechce, nedbá,

več vrůstá, uzrává tvá pochválená setba –?

Není a nebyla, ach, nikdy všemohoucná – –?

Či v přísné moudrosti chceš, bestie ať hrozná

svou malost, nicotnost, ubohost plně pozná,

ať chápe, poznává na cestě do budoucna,

že jenom drobýtek je, smeť, prach, pleva jsoucna,

až znovuzrozená, omytá krví, pláčem

se stane synem tvým, pokorným pomahačem – –?

Ó, Ty víš, daleko do svatyň, v pokoru

a víru prostáčků z rozvalin černé skepse,

dál z dravé všednosti, duševní katalepse,

nejdále ze vzdorů, titanských záporů.

Dej, dej ať zase jsem jen kapkou v oceánu,

jen rosou na nivách, zrajícím stéblem lánů,

ať vím, že z pekelných bran hrůz a zoufání

modlitba, milost tvá jen spasí, zachrání,

ať k Tobě jdu zas, jdu a v slzách lítosti,

v pokoře smyslů všech, svou celou bytostí

po zemi rozprostřu se do tvé milosti – –

I hledal, vyhnanec, pln vnitřních, velkých vzlyků

kraj dávné prostoty, pokory, vroucích díků

a dlouho díval se s tesknými večery

v daleké končiny své dětské důvěry,

se slzou rozmáčklou vyhlížel u oblaků

modliteb vonný dým vystouplý nad Ithaku –

Jak vábně, vlínavě zas písně, varhany

se nesly, linuly pod lípy, kaštany,

kam bezděk stáčel krok! – Jak zvonky postříbřené

s lahodnou tesknotou zas zvaly zdaleka

přes dětství krajiny vysoko zasněžené!

Tu zavzlyk', viděl se, jak s matkou pokleká

ve stánku vesnickém před Bytost nejvyšší,

jak celý vzpíná se ke Kristu Ježíši,

s nesmírným soucitem se v jeho ranách ztrácí,

až se mu zdá, že kříž se kolísá a kácí

a tělo sesouvá a kopí pokrvácí – –

Kolikrát jakoby v hypnose, jako v snách

po dveřích rukou sáh již, přešel stinný práh –

a stanul na váhách – a couv' a prchal náhle

pro pokřik pýchy své – pro pohvízdnutí táhlé

žasnoucích přátel svých – pro oblomovský ostych

před žasem, otázkou těch vyznavačů prostých,

jichž oči vykřiknou: Proč přišel popírač –?

Pro pravé poznání, pokory tichý pláč –?

Pro poškleb, urážku, satanův spoluhráč – –?

Kolikrát zůstal přec a v stínu klekal skromně,

jak, zkřehlý, zatoužil po teplu v dávném domě,

jak srdce sténalo a vzpurně vzpupný um

až úpěl uštván, „credo, quia absurdum“,

až chápal, vyznával: Je zde – je tam – je všady,

ve chrámech, samotách, za krásou, za obřady –

on Pán, Duch vesmíru a všeho života,

jenž z něho – prazdroje – vyvěrá, klokotá,

jímž všechno žije zde – jenž vezdy ve všem, za vším,

nejvíce za dechem svým, člověkem se stavším –

jenž v nás, my v něm – a mimo něho, bez něho

v nesmírných prostorách, na zemi ničeho – –

A Ježíš, jeho syn jak my, však nejbližší

největší, vyrostlý až k němu do výší,

svou vylkal soustrázní, modlitbou plamennou,

že s výšin po jeho rozpjatých ramenou

sestoupil na zemi železnou, kamennou.

Tak věrou zpokorněn vzlyk vroucí šeptal vždycky,

jímž vyvřel Soucitný pro sen a pro strach lidský,

v němž vše, vin vědomí i víry slova vroucná,

temnotné tápání i rozlet do budoucna,

do ráje na zemi, božího království,

které zde, zde a dál zas, dál se vznáší, stkví

před lidstvem drceným u nohou proroků

hroznými kolesy hřmícího pokroku.

Leč někdy, jako by se bál, že slavná slova,

šeptaná před spánkem, po spánku znov a znova

svůj ztratí ráz a žár, otřelá uboze

že sklesnou, nevzlétnou již k zářné obloze:

jen „Bože, Bože můj“ vyvzlyk', vydech' krátce.

A bylo lehčeji a bylo vonno, sladce,

jak by se, hošík zas, přitulil, přissál k matce,

jež zná, ví, chápe vše, než zpověď uslyší,

jež bolest, tápání a neklid utiší

zdvihajíc v náručí ke Kristu Ježíši.

A jindy citů vír, myšlenek božích bouře

tak prudce přepadly, že před blesky zrak mhouře

kams vstoupal do výše, pod sebou strmou hloub,

jak loď, v níž archanděl si vedle ďábla stoup'

a vzal mu kormidlo a chránil lodní šroub,

jak snící somnabul, když po okrajích strže

jde zpříma, nad hlavou louč luzné luny drže.

Tu vztýčen, vypjatý jak šíp již dychtivý

po skoku z oblouku chvějivé tetivy,

jak hromosvodu hrot, když hrůzné krásy lačen

rve blesků bič ze vzpurné pěsti mračen,

vzlykával v komůrce: Ó, Svatý, Přesvatý,

jenž bez počátků jsi a konců, rozpjatý

nad poly vesmíru s dalekou drahou mléčnou,

jenž s tvůrčí milostí a láskou nekonečnou

obzíráš, objímáš svou zkrvácenou zem

a sebe rozdáváš jí, jejím tvorům všem,

jenž po paprscích hvězd a luny, nyvém tichu

přicházíš, probouzíš ze spánku bílou psychu,

až štěstím zavzlyká, jak touží, vzpomíná,

jak křídla zežehlá ti v ústret rozpíná –:

Ó, dej, ať já již teď v tom těžkém těla šatě

přes průrvy, průsmyky zde, přes bahnité hatě

dnem, nocí k tobě jdu, v svůj pravý domov, vlast,

tvé vůle van a dech, jednoty věčné část –

ať zrána, na večer v tvou lásku, slávu věře

jak oči jarní květ otvírám okna, dveře,

ať jako zora, zem ptačímu pipnutí

naslouchám kynům tvým, sladkému vnuknutí,

ať skloněn po pás až na prahu pohnutí

se dívám k nebeským i zemským tratím, nivám,

ať s nimi, dílem tvým a s tebou srůstám, splývám,

na cestách neschůdných do ticha, do ráje

všem květům, tvorům zde „můj bratře“ říkaje.

A dej, bych také teď, před sebou zhoubu, zkázu,

v praskotu požárů, v praskotu kloubů, vazů,

v temnotách zoufalství a nářků bezmezí

vždy věřil v pravdu tvou, Ó, věrný Vítězi.