IV Na moře hledím, jeho dálky siné,

Na moře hledím, jeho dálky siné,

jak v zlatém slunci klidně odpočívá,

loď tiše pluje, bílý pruh se vine,

a slavík v cedru vonném vroucně zpívá.

A vrchy čnějí, břehy svítí stinné,

a z oleandrů vánek vůně svívá...

Kam oko pohlédne, se světlo line

a zlato slunce s modrem nebe splývá.

Do dálky hledím – a má duše ptá se:

zda toužíš v kraj ten navrátit se zpátky,

když slunce vstává v majestátní kráse?

Zrak obracíš k těm nebetyčným stráním,

zpěv slavíka tam zvučí něhou sladký –

zda vzpomínáš v tom zlatém jitru ranním?