IV. NAD POTOKEM.

V šeru a houští,

tam, kde se spouští

haluze jívy nad potok,

pramen kde trýská,

směje se, blýská

tisícem brillantových ok,

v paprsků přízi

mihne se, mizí

a zase kmitne drobný pták,

tu vodu zčeří,

tříbí si peří

a rázem letí do oblak.

Na větev sedne

a lupen zvedne

nad sebou jako parasol,

a v šeré houští

v perličkách pouští

svůj dumný ples a zářný bol.

Lopuchy listy

pramínek čistý

šepce a zpívá přes balvan,

modré své oči

pomněnka točí

po víru jeho z obou stran.

V balšamu stonky

své drobné zvonky

proplétá bílá vrbice

a ve vln spěchu

chvějí se v mechu

krůpějí, perlí tisíce!

Skrz listí břízy

paprsků přízí

vkrádá se v hnízda teplý svit,

mateřsky hledá

vajíčka šedá,

by zlatem je moh’ pokropit.

Větvice kývá,

ptáče si zpívá,

z dálky se nese šept a dech,

vánek to máje

ve stromech hraje

jak na klavesy v lupenech.

Ve souzvuk s ptákem

čmel nad bodlákem

a včela v rudém jeteli

zabzučí v shodu.

Přes šumnou vodu

náhle stín vzpjal se zatmělý.

Můj to stín tmavý

nahnul se z trávy,

kde skryt jsem nahlas verše čet’,

do ptačí hymny,

pochmurný, zimný

míchal se lidské duše vznět.

Kde svět zní májem,

člověk je tajem,

za ním jde kletba jeho vin;

kudy se mihne,

za ním se zdvihne

pochmurný, temný, velký stín!