IV. Námluvy.

Vím já, vím,

kterak si já panenku svou

namluvím.

Vím já, vím!

Podhodím jí do okénka

cukrová dvě srdélenka.

Vyčkám podvečerní chvíle,

v klín jí hodím růže bílé.

Až sníť bude v lípy stínu,

hodím na ni rozmarinu.

Až ji potkám s uzlem trávy,

smeknu před ní klobouk s hlavy

a dám se s ní do rozpravy:

Jsi ty to, děvčino,

jsi ty to,

ty, co máš na sukni vyšito

srdéčko z hedvábí,

ptáčátko s jeřáby?

Jsi ty to?

Jsi to ty, panenko,

jsi to ty,

z pod horské veselé samoty,

kde plotkem zahrádky

plá rosa s poupátky –

Jsi to ty?

Ba, tys to, děvčátko,

ty jsi to,

líčko tvé růží je rozvito,

rty jako pupenec –

schází jen mládenec!...

Ty jsi to!

Vím já, vím,

kterak si já panenku svou

namluvím.

Vím já, vím!

K poctě před ní „na Martína“

vyleju dvě sklínky vína.

Když ji budu k tanci bráti,

muzička mi musí hráti:

Pojď, má milá, pojď,

v háj mne vyprovoď:

Povím ti tam pohádečku

o dvou hvězdách, o srdéčku.

Pojď, má milá, pojď,

v háj mne vyprovoď:

Sedneme si pod jedlinou,

kde se zlatá zřídla vinou.

Pojď, má milá, pojď,

v háj mne vyprovoď:

Pod haluzí plnou rosy

odkryju ti hnízdo kosí.

Pojď, má milá, pojď,

v háj mne vyprovoď:

Nevniknou tam slunka svity,

tam vyzradím svoje city. –

Vím já, vím,

kterak si já panenku svou

namluvím.

Vím já, vím!

Doprovodím za neděle

v chrám své děvče uzardělé.

Ze kropenky vodou svatou

skropím její kadeř zlatou.

Nejen kadeř – líc i čelo,

aby se vždy krásou skvělo.

A pak šíji, ňádra bílá,

aby se v nich věrnosť kryla.

Ať padá jak rosička

ta svěcená vodička

na tvé líce růží zkvetlé,

na sníh čela, vlásky světlé,

na tvá modrá očička.

Ať padá jak rosička

ta svěcená vodička

na tvá čistá ňádra bílá,

v nichž se láska utajila

v liliích jak hrdlička.

Vím já, vím,

kterak si já svou panenku

namluvím.

Vím, já vím!

V modlitbách když hlavu schýlí,

šeptnu: „Ty jsi anděl bílý!

Pros a pomodli se za mne,

ať mne míjí touhy klamné.“

Panno, svatá Panno!

Tebe každé ráno,

ve dne, večer, v noci

volám ku pomoci.

K tobě, srdce moje,

modlí se a zpívá,

v jasné oko Tvoje

jako v ráj se dívá;

na úsměv Tvých lící,

jak na spásu čeká,

jako zatracení

hněvů Tvých se leká.

Ty jsi jeho veslo,

Ty jsi jeho kotva,

bez Tebe by kleslo. –

Ó bez Tebe sotva

by se k nebi vzneslo! –

Snům když v náruč klesnu,

zjevuj se mi ve snu:

Panno, svatá Panno!

Vím já, vím,

kterak si já panenku svou

namluvím.

Vím já, vím!

Po mši svaté, po kázání,

jak beránek půjdu za ní.

Přidružím se lehce k boku,

jelen k lanímu jak kroku.

Jak myšlénka ku myšlénce,

jak děťátko k mamulénce.

Veselá muzika

v kostele dnes hrála,

až Boží matička,

ta rajská růžička,

rozkoší se smála.

A s Boží matičkou

andělové svatí,

i Kristus na stěně

usmál se blaženě,

i lotři, i kati.

Veselá muzika

v kostele dnes hrála,

při ní se panenka,

moje holuběnka,

v slzách rozplývala.

Ach, neplač, srdénko,

neroň slzí více –

nemáš-li tatíčka,

budeš míť mužíčka,

on ti zjasní líce!

Vím já, vím,

kterak si já svou panenku

namluvím.

Vím já, vím!

A když budem v šírém poli,

povím, proč mne srdce bolí.

Proč se cítím osiřelý,

jak bělásek na jeteli.

Stýská se, stýská,

sýkorce na poli,

když mračno blýská

a vítr výská

a láme topoly.

Stýská se, stýská

mladému poupěti,

když z křoví blízka

na podzim plíska

za moře odletí.

Stýská se, stýská

srdéčku v ňadrech mých,

když celá víska

šlape a výská

po mojich nadějích. –

Vím já, vím,

kterak si já panenku svou

namluvím.

Vím já, vím!

A když přijdem k Boží muce,

stisknu děvě bílé ruce.

A když zajdem v mladé bučí

vezmu děvče do náručí.

Zlíbám čelo liliové

a rty sladké, malinové.

Máš již plátenko,

moje panenko,

přichystané;

máš již kytičky,

bílé růžičky

navázané?

Vždyť budem svatbit’

za krátký čas,

vždyť budem svatbit’

co neviděť –

ba, co neviděť

budeme vplétať v tvůj zlatý vlas

panenské myrty čistý květ.

Já mám komoru

plnou fáborů

přichystanou,

ba i postýlku,

ty můj andílku,

malovanou.

Vždyť budeme svatbit’

za krátký čas,

vždyť budem svatbit’

co neviděť –

ba, co neviděť

budeme vplétať v tvůj světlý vlas

panenské myrty čistý květ.

Vím, já, vím,

kterak si já panenku svou

namluvím.

Vím já, vím!

Ó těš se na svatbu,

duško má, těš,

stříbrným hřebenem

zlatý vlas češ:

tou zlatou vrkočí

věnec se obtočí,

a tobě vyskočí

rosička do očí –

Těš se těš!

Klesnu ti na šíji

jak břečtan k liliji.

Těš se, těš!

Vezmu ti svobodu,

jak ptáček jahodu.

Těš se, těš!

Odnesu v náručí

do vody nejhlubší!

Těš se, těš!

Vlna ji uchvátí,

svobody nevrátí.

Těš se, těš!

Do moře odpluje,

slunko kde nocuje.

Těš se, těš!

Vrhne tam v hlubinu

tu zlatou květinu.

Těš se, těš!

Když bude padati,

slunce ji uchvátí.

Těš se, těš!

Svobodu v objetí

z rána s ní přiletí.

Těš se, těš!

Dá ti ji do klína:

bude to klučina,

anebo dívčina,

radosť vždy matčina,

otcova též. –

Ó těš se na svatbu,

duško má, těš!