IV. Nic neskojí tak mysl osiřelou,

Nic neskojí tak mysl osiřelou,

jak velduchů nezvadlé výkvěty,

kdy zvou nás v říše krás u výlety

a věčnou mladost před duši nám stelou.

Však zajít v hor si osamělou skrejši,

být u pramene črtám přírody,

jak rostou v díla věčné lahody –

to nad slzy nám duši ukonejší.

Tam v tichu dlít a nevnímat ni hlásku,

ni měkkých ňader k dechu zvednutí,

ni lístku třepotného šeptnutí,

jen s myšlenkami v královském být svazku –

Tu zdá se mi, že vše to velké čítám,

co z ducha bání v básně prýštělo,

ba jak by se jim odtud nechtělo,

já s velduchy všech věků se tu vítám.