IV. Nuž vzdejme Bohu velebnému

Nuž vzdejme Bohu velebnému

čest, chválu z srdce vnitřního,

nechť hlas náš ke cti Pánu svému

zní v písni svátku dnešního;

náš zástupce, Pán všemohoucý,

své cýrkvi strážcem zůstává;

zač buď mu od nás vděčnost vroucý,

on srdce naše dobře zná.

Bůh náš jest Otec slitování,

hněv není jeho vlastností,

jest laskav hned zas po trestání,

smrt hříšných nemá v líbosti;

hlad slova svého na lid pouští,

zlou nevděčnost jich trestává,

ač zkušuje, však neopouští,

zas brzo radost podává.

On život předků našich svíral,

k nám milostně se obrátil,

jim svobodu vzýt neodpíral,

nám pak ji mocně navrátil;

zač všickni Pána oslavujme

v svém pravdy čisté vyznání,

jen Božských slov se přidržujme,

tak budem mít ctné skonání.

Té svobody si rozvažujme,

jíž Bůh nám užít popřívá,

vždy v svaté uznalosti stůjme,

ať každý ctně jí užívá;

Pán spasení své zjevil všem nám,

dal hojnost světla jasného,

náš život lidem ctností buď znám,

ať slaví Boha věčného.

Dejž, Bože, ať to zachováme,

cos nám v svém slovu přikázal,

kdež zrcadlo tvé vůle máme,

v němž cestu k nebis ukázal;

náš víry základ Krystus jest sám,

naň náboženství stavíme,

duch jeho pravdy vůdcem buď nám,

až Boha v slávě uzříme.