IV. Oblaku šedivý

Oblaku šedivý

v kajícím habitě,

vážně proč kráčíš dnes

po jarním blankytě?

V dumy proč hluboké

noříš svou sivou leb,

pro výkřik rozkoše,

proč jsi dnes hluch a slep?

Kdes nechal bílý pás,

růžovou obrubu –

chceš světu hlásať dnes

smrť, peklo, záhubu?

Tos jistě neslyšel,

švěholiť od rána

ve vzduchu májovém

mladého skřivana!

Tos jistě neviděl

ohnivé pocely,

jež z jasných červánků

ku zemi pršely.

To jistě, staruchu,

nevidíš do dálky,

že nezříš u háje

květ modré fialky.

Na každé haluzi

hrsť bujných pupenců,

po lukách dováděť

tlum šťastných milenců.

Ó vem dnes slunný plášť,

odlož čerň habitu

a sladkou jara báj

všem hlásej s blankytu!