IV. Oblaky, já se jen směji

Oblaky, já se jen směji

vašemu věčnému reji,

že zjev váš čarovný, bílý

nestane nikde ni chvíli.

Jen se tak nechmuřte temně –

sestupte na trávník ke mně,

rozbiju vedle mne stánek,

zkuste, jak sladký je spánek.

Oblaky hněvně dál spěší...

„Že vás ten věčný rej teší!“

V tom na mne liják se snese

a nikde úkryt v lese.

Náhlá ta bouře mne leká,

z šatu déšť proudem mi stéká.

Oblaky bouřně se smějí

a v dálku nade mnou spějí! –