IV. Otázka.

Až zajde duch náš, jak to slunce,

a tělo usne, jak ta země,

zda rozzáří se také nám

hvězd roztajemstvených už chrám,

a v slavnou klidu toho chvíli

náš vzejde duch, jak měsíc bílý,

kams v tišinu tu nekonečnou –

kdo otázku tu ztiší věčnou?...

Tak ticho. Země lehko zamlžena,

k ní rosa padá tiše, neviděna,

jak by ji ruka tajná z oblak štědrých sela,

by na chléb vezdejší zem hojně klasů měla.

Ruch její odměřený cítil jsem i lásku

a při tom zapomněl jsem zcela na otázku.