IV. PANU XAVERU DVOŘÁKOVI, professoru vyšší dívčí školy v Praze.

Ó bratře, vděčně zdraven buď,

Ty básní Svou mi blažíš hruď!

Já dávno už Tě v úctě mám,

vždyť nadšení Tvé dobře znám;

znám nadšení Tvé pro víru

a vřelou touhu po míru;

chceš cestou svaté pravdy jít

a s každým v lásce svaté žít,

Ty od mladosti dobře víš,

že lidstva spásou jest jen kříž,

jej hlásá, slaví vždy Tvůj ret,

a k němu lne Tvůj zbožný hled.

Ztad orlem vzhůru k nebesům

se vznáší Tvého zpěvu šum;

tam vzhůru dobré srdce Tvé

nás i Tvé „Sursum Corda“ zve.

Ó, voďte, Boží andělé,

jen v růžích mého Přítele;

ať daří se mu úloha,

již zvolil Sobě pro Boha.

Buď dlouho živ, buď zdráv a blah

nám ctitelům Tvých vzorných snah!

Kéž v slzavém tom údolí

Tě žádná křivda nebolí;

dá za každou Ti křivdu Pán,

tím radostnější v nebi stán!

Stač Tobě zatím vřelý dík,

jímž věrný ctí Tě katolík.