IV. PÍSEŇ RÁKOSÍ.

Slyš, rákos šumí zticha

a smutně šelestí,

tak jako když to vzdychá

kdos pod ním bolestí.

To děckem naším asi

se na dně zbudila

a zlaté rve si vlasy

tam víla spanilá.

Spí, hlavu na své hrudi,

kdes v tmavé hlubině,

a dítěte hlas zbudí

ji ze sna jedině.

Tu rozhlédne se, bledá

jak plachý noci stín,

a zasténá, když shledá,

svůj prázdný spatří klín.

A strom se chvěje skrytě

i celá hladina,

jak pláče pro své dítě

ta bledá Undina.