IV. Po čemž srdce moje práhlo

Po čemž srdce moje práhlo

Řevně po tak dlouhý čas:

Přece jednou juž dosáhlo,

Avšak touží z nova zas.

Když jsem ku milence svojí

V největší vždy lásce zřel;

A můj ret ve žhnoucím znoji

Po hubince sladké mřel:

Tu vždy hled můj oko její

Ach! tak chladně potkalo;

A když vzdech’ jsem bolestněji

Čtveračně se usmálo.

Onehdy však, v svěžím stíně

Hráli všichni v zástavy;

Jedna – šťastně moje – Míně

K výměně se dostaví.

„Tři hubičky na výměnu!“

Hlučně ze všad volali;

Než se slastí rozpomenu,

Na rtech mi juž zaplály.

Nevím, co se stalo se mnou,

Čeho to jest účinek:

V srdci jakous touhu jemnou

Chovám od těch hubinek.