IV. Po padesáti letech.

Do ohně taví se již slunce zlato

a hraje parku zrezavělou mříží,

jak obraz zvrácený park celý zhlíží

se v rybníku, jak maloval jej Watteau.

Až ke kiosku vede cesta tato,

kde Filis vzdala se mu bez obtíží

před půlstoletím – zvolna sem se plíží,

kdys Alkibiad a dnes moudrý Plato.

Vše kolem stejné jako v mládí snech,

táž duma stará v starých platanech,

faun nymfě v ucho šeptá tisíc ech!

Jen on je stařec chorý, zšedivělý...

Bůh ví, kde Filis – mládí sen tak skvělý...

a kiosk v břečtanu se ztrácí celý.