IV. Pokušení.

Ó samoto, ty velkých duchů kojná,

jen silným ty své odhaluješ prsy!

Z nichž prýští mana ukojení hojná,

jak vůně vane planých růží trsy!

Ó samoto, ty bohyně a paní,

jež vyvolencům klesáš v náruč ráda,

když v odříkání se v tvé lůno sklání

zrak žíznivý, jenž v nekonečnu bádá!

I On šel k tobě, jak by v tobě tušil,

že nad tebou kdys v tvůrčí dumě stanul

duch jeho Otce, nežli hmotu zkrušil,

zkad první záblesk světla do tmy skanul.

Neb sám být, vše je; býti sám, je tvořit,

sám být, je začátek; sám být, je asyl,

sám být, je poznati a vzplát, se kořit,

a teplo cítit, vše kde život zmrazil.

Co v tisíceré atomy se tříští

ve styku s lidmi, světem, společností,

zde velikým se vodopádem prýští,

jenž na svých vlnách všecky hvězdy hostí.

Ó samoto, ty druhá Božství tváři,

dřív tebou opojit se nutno, k prvé,

jež ruchem, pohybem a žitím září

a při tom pouze tyje z naší krve,

než skloní se, kdo myslí, chce a touží!

I On to cítil a tak v skalin tesy

se uchýlil, zřel den, jak v noc se dlouží,

a viděl hvězdná stáda nad nebesy!

A četl jejich věčné palimpsesty,

jak malý člověk proti kosmu taji!

A mystické ty slyšel svaté zvěsty,

jež pouze v půlnocích se ozývají!

On pochopil a obsáhnul tu žití,

jež v keři mízou od kořene stoupá,

on cítil radost, kterou skála cítí,

když stříbrem holou skráň jí měsíc koupá!

On zachytil ty všecky plaché zvuky,

jež v noci hyena lká, výr a sýček,

on stínů postih nedozírné pluky,

jež zaháněly v dál sen jeho víček;

on na života velkou sáhnul tepnu,

žil v samotě, jak druhdy žil Jan Křtitel,

a neptal se: „Když dlaň k modlitbě sepnu,

proč objeví se vždycky – Pokušitel?“

A objevil se velký anděl tmavý,

škleb věčný na rtech, s kterým se juž zrodil,

s tou blesknou jizvou kolem krásné hlavy,

jak Michael jej kdysi v bezdno hodil.

A stál tu velký, jako vítězící

a ptal se klidně: „Nač tu všeho třeba?

Bůh jsi-li, prosím, rychle při měsíci

ty z kamení zde nadělej mi chleba!“ –

Řek’ velké slovo. – Kristus váhal chvíli...

Řek’ nejtěžší, jež dosavad nás tíží,

řek’ záhadu, jíž dospět lze jen k cíli,

již rozluštiti nedáno – ni kříži!

Ó chleba, chleba! Satan dobře ví to,

kde slabá vždy je stránka Adamova!

Co bojů, zápasů a snahy skryto

je v slově tom, jež neobsáhnou slova!

Ó chleba, chleba! Po zápasech věků

vždy živé heslo a vždy věčně nové,

tím nejbližší jest každý ku člověku,

toť sup, jenž Prometheu ňadra klove!

Ó chleba, chleba! Slovem, citem, touhou,

jej chceme, Kriste, perem, štětcem, dlátem

a cestou jak ty trnitou a dlouhou –

zda neťal’s v jádro tenkrát – sofismatem?

„Ne pouze chlebem,“ řek jsi, „člověk žije,

spíš hvězd mu v jeho bídnou dráhu třeba!“

A proto, Kriste, hyne poesie,

neb lidstvo chce jen chleba, chleba, chleba!

Moh Satan další uspořit si zkoušky,

moh z plna hrdla zasmát se v té chvíli,

ni jeden závoj nespad z Saiské roušky,

o chleba lidstvo – kvílí, kvílí, kvílí!