IV. Portrét šťastného člověka.

Toť jediný, jenž není žitím syt,

z těch všech, co jsem kdy v světě poznal lidí,

s mudrce klidem umí život žít

bez reflexí, z nichž otrava se klidí.

Nemluví mnoho, umí vyznačit

očima, gestem, co chce, cítí, vidí,

k haně i chvále umí kliden být,

má na svém dost a jiným nezávidí.

V těch očích, jež se světu stále diví,

má celé moře modré neviny –

a v drobných ústkách teprv zoubků pár.

Je to ten jeden andělíček živý

z Raffaelovy dole Sixtiny,

ten v levo. Synovec můj, rok je stár...