IV. PRSTY.

Den v prosinci. – Kol náledí a sníh,

v svůj plášť neb kožich každý zahalen

až po bradu a každý pospíchá.

Sníh začal padat, brzy v metelici

se proměnil, v to ostrý vítr fičí.

Jak po kluzkém tu kráčím chodníku,

vůz jede kolem. Divný, černý vůz,

jak velká rakev celý, bez oken;

jen u střechy má mřížky a z těch mřížek

ven kasají se mrazem zrudlé prsty

a celé skřehlé... hmatají a drtí

ty mřížky ledové... Čí jsou to prsty?

A tváří nelze vidět a vůz letí,

jak v koně mlátí vozka. Jen ty prsty,

ty zrudlé, zkřehlé a namrzlé prsty

se derou ven a drtí v marné křeči

tu černou stěnu podivného vozu.

Kam letí tento? – Možná do blázince

a možná do vězení... Stejná bída!

A kolem chvat a shon velkého města,

ruch kročejů, hřmot vozů, divý hlahol,

a spěch a vír... A jen ty zrudlé prsty,

ty zimou skřehlé, unavené prsty

dál drtí mříže svoje, vůz jak cválá.

Čí jsou to prsty?... Mužů a žen, jakých?

a kam to spějí v tomto divném voze?

Já nevím. – Zmizel vůz a jen ty prsty

zřím před sebou, v nich výkřik po svobodě

já slyším zdeptaný, po teple, míru,

po svátku lidí všech. – Co je tu vina?

Co blud a hřích a zločin? Tyto prsty,

ty zimou skřehlé, tápající prsty

a volnost, vzduch a světlo hledající

zřím před sebou a ptám se: Kde jsou lidé?