IV. Rádbych věděl, zdali růže

Rádbych věděl, zdali růže

Vlastní krásy vnadu cítí,

Zdali o tom vědět může,

Královnou že sluje kvítí?

A když v háji slavík zpívá,

Zdali mocné kouzlo tuší,

Jímžto slasť a touhu vlívá

V poslouchače jemnou duši? –

Než v tom věčně bez bolesti

Mohou zůstat nevědoucí:

Dost, že růži vidím kvésti

A slavíčka slyším tlouci.

Ale to mě velmi trudí,

Že to ona posud neví,

Jaký cit v mé duši budí

Krásou svou a svými zpěvy.

Ba že ani nechce vědět,

Jakou nosím v srdci ránu,

Co jsem ondy zřel ji sedět

Zpívající při piánu. –

Vím, jak růži utrhnouti

I slavíčka jak dosíci,

Než jak jí lze dosáhnouti,

Kéžby chtěla sama říci!