IV. RÁNO I VEČER.

Když jdu ráno do práce,

dítě ještě spí,

dřímá, dýše přesladce,

co já vstávám mdlý;

mám je ze sna probudit,

přetrhat tu zlatou nit,

jež je dosud s nebem pojí,

jako osud zlý?

Ne, spi dále, dítě mé,

spi, ó, spi jen dál,

však se večer najdeme –

kéž už měsíc vzplál!

Teď se jenom nakloním

nad tím bledým čílkem tvým,

ač bych rád tě broukat slyšel,

ač bych o smích stál!

A pak práce – žár a dým

po dne celý čas,

ale což! vždyť uvidím

večer dítě zas!

Nejsladší tou nadějí

vzpřímím se vždy, okřeji

jako květy tichou prškou,

jako rosou klas.

Přijdu večer domů zpět,

dítě mé – už spí,

vidím jen, jak jeho ret

v snách se jemně chví;

mám je ze sna vzbudit snad

v život smutný, v jizby chlad,

probudit je ve pláč dlouhý

pro své otcovství?

Ne, spi, dítě moje, dál,

spi, mé dítě, jen

kéž by se ti krásný zdál,

krásný, čistý sen;

políbím tě zlehýčka

na čílko jen, na líčka,

jež se rdí tím zdravým spánkem,

na vlásky jak len!

A pak v lože ulehám,

smutný noclehář,

oknem hledím do tmy sám

na hvězd bludných zář;

myslím si: Ó, kdybych tak

nyní navždy zavřel zrak,

zda by dítě na věčnosti

poznalo mou tvář?!