IV. S hor do dolů vraný kůň cválá,

S hor do dolů vraný kůň cválá,

křemeny jiskry sypají,

jezdec v slunci švihá mečiskem,

oči slzou mu blýskají.

A na skále stojí děva

s bílou růží v kadeřech,

v bílém rouše s černým pásem,

černé oko pluje v snech.

K polibu za ním se sklání,

lokty jemu rozstírá,

znamení svatého kříže,

loučíc se, mu posílá.

„Buď s Bohem, zlatý milenci,

věrný syn buď vlasti své!

Vlasti! máti! přijmi dar můj!

Dala jsem ti nebe mé.“

Zajel milec, zašlo slunce,

v krvi se nebe koupají;

děva zbožně ruce spiala,

oči slzou jí blýskají.