IV. Sirena.

Vlasy jak len bleděžluté,

jak dvou bílých růží trsy

kypící dva silné prsy,

oko kalné, nepohnuté,

kol úst šílenosti rys, –

jistě jsem ji viděl kdys.

Snů mých zrcadlem zda spěla?

Či v mém srdci, jež jest moře,

zpívala své tajné hoře,

v ráz na povrch vykypěla,

žena půl, půl démon zlý

v marné vůle odboj mdlý?

Na přídích snad u korábů,

které zřely tropů vnady,

viděl jsem ji, ovál brady

skrývat vlasů do hedvábu,

ovál boků ve vln změť –

Kde je na to odpověď?

Či na starých karet listu

mezi symbolikou zvěře,

zřel jsem smát se ve nádheře

její rozpoutanou bystu

nesoucí v šprým, cigar dým

štěstí hráčům zoufalým?

Renaissančním na klepátku

u dveří se loggie smála,

bizarními sny zda hrála

gotickém kdes na klekátku,

nesouc rozkoš sladkých dum

mračným asketovým snům?

Ve missalů starých vazbě

v středu levkojí a fijal

plála v zlatě initial,

ironicky k žalmů sazbě

šilhala, díc svůdným rtem:

„Život hmoty není snem!“

Či snad ve moderní řízu

přestrojenou, dítě bláta,

jejíž kadeř bledězlatá

bouří všecku těla mízu,

prodati své duše mír

za orgie bouřný vír?

Nevím, časem u mne leží,

hlídajíc práh mého snění

praví: „Pojď, jsem opojení,

Lethy vlna věčně svěží!

Z mých rtů všem, kdo na ně kles,

kane sladký nepenthes!

V čarném tebe spiji kole,

zavřeš oči ve závrati,

nehleď pouze vypátrati

tajemství, jež skrývám dole,

dračí spár a rybí chvost. –

Na illusi ty měj dost!“