IV. Sklopilo slunce oči svoje,

Sklopilo slunce oči svoje,

tvář zastřelo jak do závoje

a zdumalo se v polosnění – –

Zatíhlo lesem šumné chvění,

svit na západě bledl zlatý

a s nebe dolů v hnědém stínu

v dol vonný klesl soumrak svatý...

Byl jarní večer; v jeho klínu

pozdřiml svět, jen láska bděla:

jí na trnu se růže chvěla

a měkká píseň ze jasmínu;

jí v šeré nadpozemské dáli

se věčné hvězdy rozeplály,

jí v srdce zaváté se klade

sen o poupátku – jaro mladé...