IV. SKŘIVÁNEK.

Skřivane, skřivánku

nad mou zemí,

s tebou tak vesele

seje se mi.

Těžké zrno samo lítá

jako zlaté včely

z rána hned, když od hor svítá,

a tak přes den celý.

Tepleji, jistěji

v brázdě dřímá,

když ty’s je zprovodil

zvonky svýma.

Prudčej bude k nebi tryskat,

hustěj metat klasy,

když ty nad ním budeš výskat

veselými hlasy.

Zlatěji, plněji

uzrá všude,

když se tak modliti

tvůj zpěv bude.

Jásavěji kosa sykne

na tom našem poli,

bujněj koník vozem smykne

na mlat do stodoly.

Úžeji, věrněji,

hlava k hlavě

štěstí nás obejme

usměvavě,

štěstí tebou vyzpívané

jakby u oltáře,

a tvář mojí ženy vzplane

plna jeho záře.