IV. Ó sladký hlase umlklý,

Ó sladký hlase umlklý,

zda ztich’ jsi docela?

Van cítím slabý a dech mdlý

jak peruť anděla!

Ó sladký hlase umlklý,

v té chvíli, než jsi ztich’,

přes ocean tvůj dozvuk mdlý

mně kol hlavy se mih’!

Ten mroucí ohlas v duši mé

zas vzkřísil zašlý svět,

slast, již jen v snění tušíme,

kdy hlas ten jásal, květ!

Kdy všecky zvuky slavičí

ve stupnici své nes’,

jež duším pouze vyklíčí

na cestě do nebes!

Kdy kvetl v něm hvozd lilií

a šuměl doubrav dech,

žeh, jímž se vášeň opíjí

v jásavých akkordech!

Kdy s hrdličkami v postesku

se rozplýval a třás’,

a v davů bouřném potlesku

pak zalehnul a zhas’!

Kdy u klavíru jako v snách

nám chytal srdcí tluk,

a jako duha smíru táh’

se v žití nesouzvuk!

Ó v které písni naposled

jsi jásal a se chvěl,

než pro ztrnulý žasem svět

jsi pro vždy oněměl?

Či v nové síle, toužněji

v neznámých světech zníš

se nesa hvězdnou peřejí

vždy k slunci výš a výš?

Je možno, aby doznělo,

co žilo, pro vždycky,

jak smrt svůj dychla na čelo

polibek mystický?

Ó v kterém zvuku přírody

zníš, sladký hlase, dál?

Zníš z lesů písní lahody?

Zní z moře dna tvůj žal?

Zníš z šumu klasů, trav a třtin

blíž opuštěných cest?

Jdu lesem, zahrnul mne stín –

v mou duši padáš s hvězd!