IV. SLZY.

Ó nech již vláti mojich u skrání,

ať čela mého plamen rázem zhasí

tvé rozpuštěné, dlouhé, černé, vlasy

jak stínů plášť, jak peruť havraní!

Kde života, kde snů jest rozhraní,

když něhy kouzlem vlhnou tvoje řasy,

když rozkoše slast piješ z číše krásy,

když vzdech i jásot slzám zabrání!

Ó nech je, ať jen drahokamy planou,

z tvých očí rosou na má ňadra kanou

mně opiem i nektarem i manou!

Ten mystický křest z plamenů a lávy

jest lázní, v které duch se viny zbaví

a k nebi vzlétne, fenix plápolavý!