IV. Smuteční šaty.

Tak nesluší ti ten šat sněžný,

v němž na plesu jsem tebe zřel,

ba modrý ne, v němž zjev tvůj něžný

jde do koncertů, divadel,

jak černý háv dnes, moje milá,

jenž objímal vděk údů tvých,

když jedné na pohřbu jsi byla

z tet uvadlých a svárlivých.

Tak vábně černý klobouk skrýval

tvých světlých zdobu kadeří,

tak z pod závoje zrak se díval

jak diblíků dvé z zášeří,

a půvabně a roztomile

tak smutek s veselostí hrál,

že nadšen, drahá, v tyto chvíle

jsem jedno sobě vroucně přál:

pro kouzla nová, smutkem vsetá,

jež na tobě se zastkvěla,

by některá tvá svadlá teta

ti brzy zase umřela!