IV. Sňatek.

Od Jimeny, od Rodriga

král vzal slovo i stisk ruky,

za sebe by dostali se,

v Laina Calva přítomnosti.

Staré nepřátelství jejich

pro svou lásku zapomněli,

nebo sváry, obžaloby

mizí, tam kde vládne láska.

Cidu vydal Valduerma,

Soldaňu i Belforadu

z Cardeňy svatého Petra,

dědičné to vše být mělo.

Svatebně by oblekl se,

kráčel Cid se svými bratry,

zbroj měl celý, náhrdelník,

plno zdoby vše a skvělé.

Kabát krátký kolem těla

morušový on si připjal,

kalhoty, německý límec,

podle mravu zlatých časů.

Střevíce měl purpurové,

vyrobené z kůže kraví,

místo řemenů dvě přesky,

které držely šat ze stran.

Beze šňůr, bez všeho tkaní

košile se přimkla k tělu,

nebo škrobem živily se

tenkrát jenom děti malé.

Černě kabátec byl tkaný,

rukávy měl pyšně zduté,

ve třech, ba ve čtyřech bitvách

propotil ho otec jeho.

Límec z kůže rozsekaný

přehodil přes tuto látku,

přehodil jej na památku

mnohých ran, jež rozdal kdysi.

Na baretu z Flandrů sukno,

kohoutí měl na něm peří,

německý měl k tomu pláštík,

kůnou celý vykládaný.

Zuřící pak Tujoru svou,

která byla postrach světa,

s oružím, jež nové zcela,

jež ho čtyři quartos stálo.

Krásnější než Gerineldos

velký Cid sestoupil na dvůr,

kde jej biskup, král i šlechta

všichni v stoje uvítali.

Za ním Jimena se brala,

ozdobena prostým čepcem,

ten se v ničem nepodobal

tomu, co dnes klobouk sluje.

Z londýnského sukna jemná

látka kryla jemně tkána

údy, těsně přilehala,

střevíčky nach jeden byly.

Nákrčník měl mincí osm,

svatý Michal v středu jejich,

hmatem ocenit jej, věru,

za celé by stálo město.

Když se svatebčané sešli,

nevěstě Cid ruku podal,

paž jí nabíd, pohled na ni,

pravil dojat slova tato:

„Jimeno, já tvého otce

zabil jsem, však byl jsem v právu,

jak muž muže já ho zabil,

hanbu abych jistou ztrestal.

Zabiv muže, muže dávám,

za náhradu v tvoji službu,

místo mrtvého máš otce

živého teď chotě míti!“ –

Svorni, zdá se, všichni byli,

rozumu jeho pochválili,

Rodriga tak Castilčana

svatbu pěkně oslavili.