IV. Starý kaštěl.

Shrbený už je ten kaštěl starý!

Jako žebrák oblečený v cáry,

v sivém, rozedraném stojí šatě,

pestrá záplata hle, na záplatě.

Stojí vhroužen do zeleně jarní,

v pustých ladách dumá, na samotě

o těch časech, když rytíři švarní

jezdili veň tryskem v bouři, v slotě,

aby na panině svůdném líci

ohřívali vášeň zmírající.

Tenkrát paní kvetla ještě ladně

prvním květem svojí dívčí vesny;

hlásek jako z kovu zníval vnadně.

Poupátek pár pod živůtek těsný

rozvíjeti šlo se v růže plné.

Tenkrát blaženosti nesčíslné

čekávaly vyvolence její...

Už ta vesna dávno pod závějí!

Ale paní ještě kouzly, čáry

na tvář láká pel mladosti jarý.

Jenom věrným sluhům svojim kyne,

a v kaštěli dívka opět zhyne.

Její krví paní mladí líce,

na chvíli zas je jak krasavice. –

Sem Janíček chvátá. Hle ta změna:

růžová tvář jeho na smrť bledá,

oči od pláče má do červena. –

A slunéčko za hory zas sedá.

Večer tichý prostírá se krajem,

bezhvězdná dnes ta nebeská báně

jako víko rakve nad šuhajem,

jako stěny rakve kolem stráně. –

Nepláče juž, nemá slzí více.

Vyplakal je všecky cestou bědnou,

ale líce, lalijová líce

bez těch slzí pláčou ještě jednou. –

„Počkej pod kaštělem starým chvíli,“

vlídně děl mi tajemný hlas v hradě.

„Pomoz, pomoz, duchu dobrý, milý,

usmrť dravé zoufalosti hádě,

vrať mi zlatou Anulěnku moji,

vdechni znova dušičku jí v tělo,

přičaruj jí zorku žití v čelo –

láska má si sama pak ji zhojí! –“

A hle! kmet běloučký k němu s tíží,

jak by z nebe spadl, teď se blíží.

Tváře jeho plane zářným jasem,

dlouhá brada po pás jemu visí...

„Nelkej, hochu,“ dí tak měkkým hlasem,

„živá voda Aničku tvou zkřísí!

Jdi a hledej po světě ji celém,

naber ji a vrať se do dne, roku:

pod tou zemí vstane s jasným čelem,

s novým žitím v čistém, hvězdném oku

tvoje milá – –“ A jak tlesk’ by dlaní,

zmizel bílý kmet mu z nenadání.

„Mrtva tedy! Zde v sklepení tmavém

hvězdička má v pláči usedavém

zapadnula v bolesti a v muce! –“

Na skráň šuhaj opět přitisk’ ruce,

na zem padl, líbal mrtvou hlínu,

pod níž dole Anulěnka dřímá,

jak by k ní až do sklepení klínu

vlíbat chtěl se rtoma horoucíma...