IV. STROFOU SAPFICKOU.

Pod vzdutými vlnami vášně svaté

hrdiny, jenž do boje vyzval božstvo,

tiše bíti slyšel jsem srdce lidské,

potřebné lásky.

V nemoci kdys, na chvíli chtěje aspoň

hoře vlastní vzdáliti trpícímu,

o ráně, jíž podťali srdce moje,

mluvil jsem k němu.

A dnes, přísná bolesti, smutku vyšší,

smutku z Jeho odchodu navždy, navždy,

vanem tmavých perutí léčíš, tišíš

ránu v mém srdci.