IV. Studánky.

Odpola v mechu zelené třísni

jsme oči pralesa,

v hladině naší, hle, vše se tísní,

květ, strom i nebesa.

Jahůdky malé skloněné s kraje

v nás obrys zahoří;

zří sama, jak se rdí, rudne, zraje

a s družkou hovoří.

Samotář kos v nás nalezne druha,

když pít se nakloní,

a z hrdélka jeho pestrá jak duha

zas píseň zazvoní.

V přeletu mráčky zachytnem' taky

zeleném ve rámci,

zříš-li je táhnout, mní tvoje zraky,

že jsou to beránci.

A když se hvězdy ohnivé nítí

na nebes planině,

démantem každá blysknavým svítí

na naší hladině.

Máš třeba oněch paprsků, světla,

když's kalich žití chyt',

s ním spěchej k nám, by duše ti kvetla

jak v nás ten jas a třpyt.