IV. Suchý žalm.

Povaha naše záhadně je stkána:

Dvé dissonančních, rušících se tonů,

jež zazní z každé stránky našich dějin,

z našeho šumí národního žití:

francouzská vznětlivosť a ruská mlha.

Jakby si stiskli Západ kdys a Východ

svou pravici v nás ku věčnému spolku,

a nechali v nás kus svých sympathií

a nechali v nás něco ze svých povah –

my lehkovznětní rychle zaplaneme

pro mnohou, třeba illusorní krásu,

pro mnohé, třeba vybájené dobro,

pro mnohé, právě narozené cíle

(v jichž hledání jsme praví Kolumbové),

pro řadu velikých a smělých reform,

v něž chceme obléct’ celou polokouli –

však rázem klesne odkuds ruská mlha,

a zapadáme v tupou resignaci

a nemáme než trpkou svoji dumu

a žalné stesky, elegické tváře...

A v mlhu tu zas padne trochu světla

a rázem jak sta raket září, hraje

náš celý obzor... A tak balancujem

do světla, do tmy po povaze naší...

A balancujem se svou sympathií

z Východu v Západ, ze Západu v Východ

s chybami obou, ne však jejich silou...

A to je konečně to nejsmutnější...