IV. TÍHA POLEDNE.

Nevěděli, nevěděli,

co si říci jen,

celý svět kol zapomněli,

vždyť vše jako sen.

Nevěděli, nevěděli,

když on jal se ptát:

Máš mne ráda, život celý

chci tě míti rád!

Nevěděli, nevěděli,

jak ten slunce žeh

srdce kout jim zlatil ztmělý,

na duše jim leh.

Nevěděli, co pták zpívá

v šípku růží kdes,

ani to, čím vlna zpívá,

ni čím rákos hles.

Cítili jen slunce střely,

mdlobu, v níž se mře...

Nevěděli, nevěděli,

co jim v žilách vře.