IV. Tiše přes tvář luny táhl

Tiše přes tvář luny táhl

sněhobílý oblak hebký –

o věčnosti myšlenka to

velké, stříbrné té lebky.

Z tváře bílé, zdá se, důlky

dívají se v černé bezdno –

kolem jako na louce jest

v přenesmírné dálky hvězdno.

Časem kolem lebky bílé

drobná létavice padne –

jako jiskru pohltí ji

bezdna hloubky černé, chladné.

Na ty hvězdy padající

myslí lebka luny bledá –

na svůj život, oheň zhaslý,

na záhubu, jež ji hledá.

Na světy, v nichž dosud hárá

oheň žhoucí, život křepký –

v nichž však ona... bez života

budoucí zří mrtvé lebky...

Na prostor, v němž všecko letí,

bez počátku, nekonečný,

který všecko, všecko zrodil,

všecko v sobě pohřbí – – věčný...

A snad v budoucnosti, k níž jest

konec našich světů lodí,

prostor zase nový život,

nové, lepší světy zrodí...