IV Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí!

Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí!

V ten chaos ohnivý, v němž srdce propaluje

šílenství žádostí, tvůj dravý vítr duje,

tvůj velký vlas v něj vlá, z vln modrých vystoupí

pak posléz’ tělo tvé! Třpyt hloubek na něm lpí,

v tmách očí divokých můj tichý obraz pluje!

Jsem zase smyslný, kdy večer rozněcuje

v mých žilách lačnou krev, v níž duch se potápí...

Všech barev pozdní chlad mé oči rozžíhají,

všech slastí vzpomínky ohnivý kosmos tkají,

v němž z mrtvých vstává vše, čím srdce žhnou a zrají!

Mně teplo tichounké se zmocňuje a víří

mým tělem láska všech, jichž srdce zmatek šíří

dnes v jižní podvečer, jenž zemi s nebem smíří.