IV. Už noc se dávno rozpředla

Už noc se dávno rozpředla

co síť pavouka hustá,

a vláda světla dobledla,

teď vévodí tma pustá.

Ztich' život i ten jeho ruch,

jenž poklid svatý kazí,

ba ani nehýbe se vzduch –

jen z děr svých lezou plazy.

Na nebi jedna za druhou

se vyrojily hvězdy,

jakoby k věcem velikým

mít valné chtěly sjezdy.

A měsíc zvolna za horou

si bránu otevírá

a na to nebe zjasněné

i na zem temnou zírá.

A vidí, vidí na nebi

mrak zlý i hvězdic řady,

a vidí, vidí na zemi

ty plazy a jich zrady.

A jak tu jeho paprsek

na tichý hřbitov hledí,

tu uzří, uzří živého,

jenž u mrtvých tam sedí.

A kolem něho ropuchy,

slepýši, červi, hadi,

již o tělo se živého –

o kvas to nový radí.

A v hlavě toho živého

se štírem zmij' se pere,

a v srdci toho živého

bol – červ ten lačný – žere.

A neřest ta, co na zemi,

s neřestí v nitru jeho

se radí, jak by podělit

se měla o živého.

A rada jejich shodla se:

„Nám vnitřním patřit bude

co živ, a až jej zdrtí smrť,

pak vašim hodům zbude.“

Vyslechl živý ortel svůj,

že za živa má mříti,

a v smrti, kdyby pokoj měl,

že červům musí žíti.

Vyslechl v němém zoufání –

a povzdychnul bezděčně;

a v ňadru kýs mu šeptnul hlas:

To věčně! věčně!! věčně!!!

V tu dobu měsíc zavolal

na husté, černé mraky,

by všemu světu zastřely

hvězd uslzené zraky.

A vítr divě zaskučel,

a hrom zaduněl v rázu,

by nikdo v světě neslyšel

ples jedovatých plazů.