IV V měst hukot vířivý, v němž svět můj zapředen

V měst hukot vířivý, v němž svět můj zapředen

je v týdnu pracovním, já nechci tebe vést,

já nechci ve stín zdí a v lidský klam a lest

tvůj úsměv zapřísti. Nás čeká jiný den.

Den – boží neděle – kdy vzduch je opojen

včel písní, květů hrou, kdy ptačí slavná zvěst

zní štěstím nad zemí, jež musila dnes zkvést

planými růžemi – vše tobě k vůli jen.

Nás vítá doubrava i stráně pohostinné,

a jako zpívá vše, i tvoje srdce zpívá.

Vše naše je, i keř, pláň žitná, lesy stinné,

jas horký poledne, žeh večera, jenž hyne

v červeni krvavé, však naše noc je živa

i srdce tajemství, jež s tajemstvím hvězd splyne.