IV. V očích mně cos světélkuje,

V očích mně cos světélkuje,

lebkou mně to lehce cinká –

mojí duší náhle vane

mladá, bujná upomínka:

Jasný měsíc, rovná pole,

všude plno sněhu na nich,

a my z chrámu od půlnoční

na zvonivých jedem saních.

V huňaté své kožešině

vedle mne si dívka hoví –

teploučká jak letní vánek,

hezoučká jak dukát nový.

V chrámě jsem se na ni díval,

nosíkem jak v knize leží –

při modlitbě ve dřímotách,

při hubičkách teď tak svěží!

„Dej mi ještě třetí – čtvrtou –

a pak pátou – šestou, dítko –“

tolik medu, tolik vůně

a tak droboulinké kvítko!

„„A teď Ty mi navrať všecky,““

v smíchu dívčina zas praví –

pěkně se to v saních sedí,

že se nesrážejí hlavy!

Tepny létly, srdce bilo,

jak by rozskočit se chtělo –

rád bych ještě jednou prožil

v myšlénkách vše, co se dělo!

Ale jasný měsíc bledne,

slaběj to vždy hlavou cinká –

za sněhová lada letí

mladá, smavá upominka.