IV. V předtuchách.

Ze sedmera kvítí, kdy se rosou svítí,

uvila jsem vínek

moci zázračné,

abych mohla zbádat

taje oblačné.

Leť, věnečku, přes hlavičku,

přes kvetoucí sněť,

o mém štěstí sladkou zvěstí

přines odpověď.

A ty, dlani moje, citů za příboje

s čarodějným vínkem

ať se nezachvíš,

pevna dnes mi sáhni

v tajuplnou říš.

Leť, věnečku, přes hlavičku,

padni blízounko,

že mám k štěstí svému snésti

času malounko.

Už věneček letí... oj, ty zlobná sněti,

proč tvé ostny husté

vínek rozmilý

v letu nad mou hlavou

pevně chytily?

V beznaději, hle, se chvěji. –

Jako tažný pták

má snad plaše blaho naše

bloudit u oblak?

Nevěřím ti, kouzlo, s nímž mi v srdce vklouzlo

planých obav stero

jako kluzký had.

Vždyť mne nade všecko

Havlíček má rád.

Dneska znova do růžova

ulíbá mi tvář,

oči, čelo... Pravím smělo:

věnečku, jsi lhář.

Štíhlou jedličku jako tvé tílko,

jakové neroste, co šírý háj,

u svých okének zřelas’, má Cilko,

kdy kolem táhl zas prvý náš máj.

Na každé větvici rosou se jiskřící

víš, že se chvěla duše má celá,

bys ráno shlédla, kdo stavěl ti máj...

Slavík rozpěl se opojen touhou,

a píseň jeho byl bouřlivý stesk,

zásvit měsíce stříbrnou prouhou

na bělu tvého ti čílka se lesk’,

kdy kradmo z přístěnku zíralas’ po venku,

stín až se mihne, jejž oko stihne,

rádo tak maní se vznítivši v blesk.

Majka stála juž, já plný blaha

těšil se, ráno až procitneš v ráz,

že ti pozdravem, děvuško drahá,

zašoumá prvý mé jedličky vlas...

Letím, co ve snění – zlé, ach, zlé znamení –

objímám tebe, stmělo se nebe,

a divý vichořec jedličkou třás.

Jak by srdce mi vyrváno z těla,

jedličku zdeptánu ve prach jsem zhléd’.

Snítky zlomené – chvěla se, chvěla...

a oko tvoje tu hledal můj hled.

Ty jsi se usmála, já šťasten bez mála

slíbil jsem, příště že jako v klíště

vrazím jí oddenek zemi až v střed.

Pánbůh dá, že se jedličky jiné

za větrem vánoční ocitne chvoj,

kterou dlaň moje v síňku ti všine,

a na rtech zaplá ti polibků roj.

Ženušku milenou nepustím z ramenou,

z objetí vřele, za niž bych směle

se samým peklem se odvážil v boj.

Pod Beňovskou skalou

bílá kaplička.

U ní v stínu sítí

studánka se svítí

jako perlička.

Nad studánkou malou

co již vzdechů zlých

táhlo, přeletělo,

co se retů chvělo,

ňader sevřených.

Milující duše

v taje budoucí

křížky ze sítiny

kladly do hladiny

rukou třesoucí.

„Plujte, křížky, plujte,

k blahé pověsti,

nepadejte ke dnu,

ať též ve vás shlednu

naděj’ ve štěstí.“

Pod Beňovskou skalou

chladná vodička.

Kolikrát v ni padla

jako do zrcadla

moje slzička! –

Planých hříček nač se ptát,

dokud zřím tvé oko plát,

dokud sladkých citů rej

dme se, víří, bouří, jásá,

netajen tak zvučně hlásá:

pojď a objímej!

Dokud v ňadrech lásky pták

unáší nás do oblak,

dokud žhavý rtíček tvůj

jahodou se na mne směje

v stálém kouzlu čaroděje:

tak mne poceluj!

Přitul hlavu ke mně blíž,

srdce mé znít uslyšíš

jako zvon v té novině,

že tam láska, perla čistá,

nemá ani dosti místa

k tobě jedině.

Z ňader běží bouří vln,

celý svět mé lásky pln,

jako zora svítí tmou,

šveholí ti ptáčkem v úško,

že juž brzo, drahá duško,

že juž budeš mou.