IV. Vašíček Nejlů na světle božím.

Stmívá se. Západ s okem vytřeštěným

krví se zalívá, posledním pohledem hlava jeho snivá

loučí se s krajem lesem nad zeleným

a mrak vrahem výhružně za ním na východě kývá.

Nad dědinami klid děsivý visí,

život se chlípí, kloní týl a skrývá ohon lysí,

háj vánkem si budoucno šepotá dutě,

uvadlé žárem listí rosu čeká nepohnutě,

jablko pád, ztrátu lístků kvítí

a kámen deště bití.

K dědině poutník osamělý kráčí

a čelo jeho jak obloha za ním se mračí,

jde po mezích, v myšlénkách hlava se potácí,

tak bouře v dálce kdesi burácí,

oko mu šílenou písní výská,

jak nad lesy boží hněv se blýská;

časem se zastaví, na skupiny mraků dívá se neurvalé,

sklopí víčka a jde dále.

A víc a víc se šeří.

Zahradou k sušírně došel, do otevřených dveří.

„Jsem chudý pocestný, prosím za nocleh, za přespání,“

řek’ bez pozdravu a hrom z dálky zahučel z nenadání.

Vašíček spal a Mára na lůžku seděla zpola odstrojená.

,Bude bouřka, já jsem tu sama, chudá žena,

místa je tu málo, snad vás sedlák v stodole nechá – ‘

„Mám plášť, lehnu na zem,“ poutník říci spěchá,

„jsou teď lidé zlí, sedlák vyhnal by mne třeba –

tvrdý je nyní a trpký ten kus chleba!

Bude se lít, nevyhánějte mne, prosím,

chudý s chudým spíš cítí a ví, co to bída!“

,Odkud jste?‘ Mára zvídá.

„Já celý život tak se světem nosím,“

– rozvázal ranec, na zem plášť rozprostřel,

vedle harmoniku klad’ a ostrý zvuk z ní zněl,

used’ – „domova nemám, otec mne vyhnal,“

– teď vítr listí a prach do dveří přihnal,

Nejlová na petlici zavřela je –

„bloudím tak bez klidu – mnohé znám kraje –

ode vsi ke vsi zpívám, hraju po poutích –

chlebíček trpký, a ještě trpčí lidský smích;

často už chtěl jsem se uchytit,

ale znova a znova dál jsem musil jít.“

,Ba ano, jsou nyní těžkosti pro chudáka,

ale přece byste měl jíti na sedláka,

je hodný, na půdě – ‘ „Já vstanu časně z rána,

odejdu tiše, nikdo nic nezví; prosím vás!“

,Nu, jak chcete,‘ na slova ta v ráz

blíže již hromná zabouřila rána,

kapky těžké v listy padaly stromů zahradních

a Meluzinin ozval se táhlý smích.

„Máte tu dítě?“ ,Mám hocha.‘ A v okýnku zase

jakoby látka v otvoru zacpaném pohnula se.

„Co tu vlastně na tom světě máme!?

Podřeme se, umíráme!

Nač tu žijeme my malí, chudí!?

Nouze nás uspí a nouze nás budí.

Proto myslím, že je lepší nevzpomínat na to,

aťsi mají boháči dost, my také máme své zlato:

život je krátký, užít ho kdo zná,

šťasten je a o druhé se nestará;

zapomnět, užívat a dobře by bylo.“

A opět to hromem zahlaholilo.

,Máte pravdu! Tak se dřít! Jako já!

Mlčet a jíst! Tak to světem chodívá!‘

Teď déšť spustil, listím šelestil

a hrom už výstražněji blíž a blíže vyl;

pocestný zvolna se odstrojil.

„Také si tak často myslím, nač a nač

pracovat těžce, plíst pánům karabáč!?

Jen uhnat si něco na živobytí,

co by člověk nechcíp’, ale žíti, žíti!

Co po nás přijde? Co do toho nám?

Ale nač vám to povídám!

Vy nedobře děláte, že takhle živoříte,

jak vidím; vy štěstí si najít neumíte!

Ukažte ruku! Máte ji tvrdou, upracovanou!“

Hrom náhle první zahrozil ranou,

až Mára se zachvěla, on vedle sed’

a ruku její nepustil hned;

,já se bouřky bojím,‘ hlesla

a bouře se blíže k Černavám nesla.

„Jsme lidé slabí! Je třeba pomocné ruky! –

Jste tu tak sama a mláda! –

Což, měla jste někdy už někoho ráda? –

Slyšíte srdce?: tluky! tluky! –

Věřte, není nad políbení!“

A hromu rázné zadunění

přervalo sladký šept, v ní se žena rozechvěla,

dvě lidskou vášní hořela těla,

zavolal hrom, zasténal strom,

země se otřásla ranou –

Maruška podruhé nebyla pannou.

Slunce vstávalo nad lesy kdes

a z lůžka rozhalena vstávala žena.

Ten muž!? Pro boha! Jirka! A v očích děs

k zemi jak šlehnutá bouří se kácela

a duše jí mroucí se okýnkem ztrácela.

„Mařenko! – slyšíš? odpustíš? –“

však duše už v dalekou spěchala říš,

země se ranním kouzlem chvěla,

v okýnku látka krví se rděla.

Marušku pochovali, Vašíčka Jiří

vyvedl za ruku na světlo boží.

Slunce vycházelo, zlatilo kraj,

nevyšlo v hochově duši.

Bydlili spolu v sušírně dál.

Jiří mu ve psaní vodil ruku,

z biblí ho obrázkům učil číst,

vyprávěl o světě, modlitby říkal.

Vašíček po něm monotonně,

na housle sladkým písním ho učil,

život mu vykládal a lidi v něm,

o divném pradědu pohádky dlouhé.

Vašíček naslouchal, kýval hlavou,

snad něco myslil, snad ne.

A Jiří zapíjel otcovskou bolest,

na toulky po poutích Vášu bral.

Váša si zased’ tam do koutka někde,

díval se, jak svět je veselý, rozumný.

Smáli se jim a říkali:

harmonikář a jeho koktavý syn!

Jiřího Vašíček strýčkem zval;

paňmáma ušila strakatý váček,

do něho žebraje sbíral dary;

neprosil nikdy (to chodíval sám),

jenom po prahu tančíval mumlaje

nebo ze studně vodu vážil,

po stěnách stavení křížky dělal.

Dali mu všude a žerty s ním tropili;

nejradší dával si nasypat

do váčku knedlíky selské.

Na jaře motyčkou u sušírny

záhon si udělal, osázel tam kudly,

jáhly a pepř a drobnůstky různé,

denně se dívával, brzo-li vyjdou.

Do váčku o žních si koukole nadrtil,

rozséval po strništích. –

Kdysi až na hřbitov zabloudil vesnický

za pohřbem z kostela kráčeje,

u zdi na Velibův rov used’ maně:

„Chichi! Ta – ta hlína tvrdá a černá!

Ta – taky tu roste tráva! I kamení!

Hm! jedna, dvě!“ a do tance se dal

a jednotvárně si zpíval:

„A já teď opuštěná jsem

jako ten javor v lese,

když z něj listí opadává,

jak on se smutně třese!

A já teď' opuštěná jsem

jako ta hruška v poli,

když z ní hrušky opadají,

jak ona smutně stojí!

A já teď opuštěná jsem

jako ta holubička,

která ve dne, v noci houká,

volá svého samečka“ –