IV. Ve zpovědnici.

To tajemství, ó kdo je pojme celé,

ten zázrak jeho milosrdenství,

když blížím se a noha má se chví

v mystickém přítmí kaple sešeřelé.

A jenom tabernaklu lampa kmitá,

jak příval krve zmítá světlo v ní;

ne, posud není pozdě, Pán tvůj bdí,

tu čeká zbloudilých a neodmítá.

A nedá zřít mi hrůzu dávných hříchů,

tím šerem jak mě vlídně zahalil

a oči slzami mně zakalil,

bych nezřel, jak se ke mně blíží v tichu.

Já cítil, jak se ke mně vlídně sklonil,

jak bratrsky mě ve své lokte jal,

bych vinu svou mu v ucho vyšeptal,

ran zotvíral Svých a krev na mne ronil.

V té chvíli pohnuté až k sešílení

když na mě oltářní svit lampy pad’,

šat nevinnosti dětský na mne klad’

zázrakem skrytým v svatém rozhřešení.