IV. (Večer před započetím)

Má víra Proteus je proměnlivý.

Dnes útočný zuřivý Roland divý,

jenž slovem steče překážky a tesy

nad moři sešplhá. A zítra kdesi

se s pochybnostmi toulá širým krajem.

Tak jako děti stále spolu hrajem,

leč poctivou a krásnou touto hrou

se od cíle mé cesty neuhnou.

Má víra Proteus je podob mnohých.

Zálibu nalezne dnes v krutých bojích,

v nichž vždycky vítězí – a zítra vzdává

se skoku přes potůček. Při mě stává

v mých malých rozhodnutích; marně sháním

ji zítra před velikým odhodláním.

A přec má víra není vrtkavá

a přec můj život není planá hra.

Neb věřím-li, vím, že jsem víry nabyl

poctivým bojem, že mě marně vábil

svět náhod a svět snů. Má krásná víra

se nikdy nevzdá svodům všehomíra.

V zrak hledí světu jako nepříteli,

leč co si zamiluje, v to se vtělí.

A stále mladá, po hrách vyzírá.

Jak smavá hra! A jaká vážná hra.

To není malost víry, co se zdává

mi někdy tápáním: to víra vstává

a se rty semknutými pátrá, pátrá.

V té chvíli nížej hoří moje vatra,

leč nic mě nesklame: v tom dýmu, kouři

je zárodek očistných, nových bouří –

už záhy vzejde nový, čistší plam,

a já v něm znovu sebe překonám.

Večerní krajina mé čelo hladí.

Svou víru cítím, cítím svoje mládí,

vše složky mé s jedinou výslednicí.

Ó, šťastné srdce, o té síle snící,

před níž já zítra na kolena klesnu,

ji v bdění vida tou, jíž byla ve snu.

Buď zdráv, můj dni! Noc již se snesla. – Tma

však zítřkem je již slavně těhotna.