IV. Věčné rány.

Jsou rány v duši věčně otevřené,

byť na povrch se všecko klidným zdálo,

byť s počátku to bolelo jen málo,

leč v nitru duha se ti nerozklene.

A doteku též u nich třeba není,

ty každým jarem samy krvácejí,

když první petrklíče v luh se smějí,

a skřivan otevírá bránu denní.

Jen pomyšlení, neslyšíš ho pěti!

Jen představa, ty nezříš kvítí jara,

víc každým rokem pálí rána stará,

jsmeť čím víc k stáří v lásce víc než děti.

My cítíme, hrob slunce nevyzlatí,

a Vesna nezkrášlí ho květy, ptáky,

a proto v duši zbudou stále mraky,

co jednou ztraceno, se nenavrátí.

Ty rány věčné jsou, se nezacelí

ni v smrti; s nimi budeš umírati

a s nimiž budeš před svým Bohem státi,

neb s nimi teprve je člověk celý.