IV. VĚČNÉ ŽITÍ.

Když v dlouhé pouti žitím aspoň jedna

se duše zahřála na tvojí duši,

pak žil jsi dost – byť stále v mrazu ledna,

pak žil jsi dost – byť v zapomnění hluši.

Tu, kterou potěšil’s, byť jedna pouze,

tu políbil jsi v srdce, vřele, dlouze,

že ještě v hrobě polibek ten cítí

a myslí, její sen že stálé žití.