IV. Velectěná slečno, drahá učitelko naše!

Což jsme se tolik těšily,

až jmenin Vašich přijde den,

bychom Vám přání zjevily,

jež v srdcích našich jako sen,

sen dřímá krásný.

Těch vroucích slov což bylo tu,

co jimi slynul duch i ret –

jak keř pln vůně v rozkvětu –

my tolik chtěly povědět,

co v duši kvetlo.

Nuž, jmenin den již kyne nám,

již jdeme! – Však – prch’ přání sen,

jejž chvějný ret chtěl říci Vám. –

Že milujeme, víme jen,

Vás neskonale.

Zná přání našich srdcí Bůh,

byť ret jich nemoh’ povědět,

On vyplní, co dítek duch

Vám přeje vždy – dá štěstí květ

Vám nevadnoucí.