IV. Výzev k boji.

V zbraně, v zbraně hlasně zněly

bubny, píšťal všech tón plesný,

válku, oheň a krev děly

také zvuky, povyk děsný;

Cid ves lid svůj sestavuje,

všichni do šiků se staví.

Jimena tu Gomezova

v slzách k svému pánu praví:

„Mé duše králi, krajů těchto pane,

ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?

Nebo jest-li Mars jsi v boji,

Apoll mezi dvořeníny,

kde porážíš dámy v roji

jako v poli mouřeníny.

Před tvým zrakem v prach vše padá

a se na kolena řítí,

maurští vládci i křesťanských

vládců dcery, luzné kvítí.

Mé duše králi, krajů těchto pane,

ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?

Dvorské šaty všichni mění

za lesklé již přílby zlaté,

a Milánská za brnění

Londýnské vše kropenaté

látky, místo kalhot pláty,

za kov rukavice vonné,

my si vyměňujem srdce,

duši, která v bázni tone.

Mé duše králi, krajů těchto pane,

ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?“

Slyše toto hořké lkání

svojí choti milované,

i Cid rovněž nemá stání,

těší ji, však slza kane.

„Usušte své oči, paní,

až se opět vrátím časem,“

ona zrak svůj v jeho sklání,

a lká hlasně žalným hlasem:

Mé duše králi, krajů těchto pane,

ty jdeš a kam, a co se ze mne stane?“